Sloh na téma "Jeden z mých nejponižujících zážitků" :P

21. března 2010 v 13:20 |  Život
Uvědomila jsem si, že na minulém blogu jsem každé olympiádě, které jsem se chtě nechtě zúčastnila, věnovala rozsáhlejší článek. Ne proto, že bych se chtěla chlubit, spíš se vždycky stalo něco zajímavého. :P Živě si vzpomínám na matematickou, kde jsem celou hodinu počítala jednu úlohu metodou pokusů a omylů a ještě více na anglickou, před kterou jsem si spletla nádraží a čekala na druhém konci města.
Už jsem se bála, že letos to bude tak zoufalé/nudné, že budu muset porušit tradici.
Ne.
Všechno vám sem napíšu... Nechci sice, aby se o celém accidentu dozvěděl kdokoli, kdo to vědět nemusí - zvlášť ze školy, avšak zoufale doufám (věřím!), že tento blog je stále ještě aspoň trochu anonymní.
by da


Začínáme na nádraží. Sněžilo, bylo tři čtvrtě na sedm a já, paní učitelka, Standa a Aneta (to jsme se ještě neznali) jsme stáli u novinového stánku a čekali na ostatní, kteří nedorazili. Standa měl neustále drzé, ale občas vtipné poznámky směrem k učitelce, Aneta se neustále hihňala a já jsem typicky mlčela. Ticho bylo z mé strany prakticky neustále až do příjezdu do domu dětí, kde se soutěž konala, když nepočítám to "díky" za bonbóny Lipo před hlavním nádražím.
V domě nám proplatili jízdenky (ve frontě mi Standa cosi řekl, nerozuměla jsem mu, ale usmála jsem se), pak jsme se posadili na gauče, napili se a tam to začalo. Pronesla jsem první větu. xD

Když jsme se měli rozsadit ke stolkům, sedla jsem si naproti Staníkovi. Aneta ke stolu vedle. Čekali jsme dlouho, než dorazili opozdilici a tak jsme toho se Standou stihli docela dost probrat. Dokonce jsme byli docela hluční, než jsme si uvědomili, že už to začalo. :)
První přišla gramatická část. Těšily mne občasné Staníkovy pohledy, kterými naznačoval, že tomu rozumí asi tak stejně jako já. ;) Je ale pravda, že si stačilo několikrát přečíst zadání, popřemýšlet, a nakonec to nebylo tak těžké. Někdy i zábavné a každopádně zajímavé. :P Nezvládla jsem jen poslední cvičení, které, jak se zdálo, část soutěžících vůbec nepochopila.
Následoval sloh. Téma bylo "Sedím na prázdném nádraží a dívám se na..." Psala jsem o mlhavé noci, o tom, jak mě fascinují vlaky objevující se a zase mizící v husté mlze. Ke konci přišel Fanda - moje někdejší platonická láska, zapálil si cigaretu a já se odplížila z nádraží domů. Toto jsem si předepsala nanečisto. Když jsem se ale dala do psaní naostro, k tomu Fandovi jsem se ani nedostala. Byla jsem uprostřed listu a zničeho nic se mi udělalo špatně. Ten důvěrně známý pocit - jako by se mi krev hrnula do hlavy a způsobovala mi závrať a občasný mžitky před očima. Řekla jsem si, že ten sloh prostě musím dopsat, pak ať se stane cokoli. Nevydržela jsem to. Vstala jsem, že se půjdu nadýchat čistého vzduchu, ale po několika metrech jsem spadla na podlahu. Byla to asi docela rána, každopádně mě jakási učitelka jaksi zachytila, takže jsem si nerozbila hlavu 8). Vnímala jsem, jak mě vedou ven před budovu - byla jsem při vědomí, ale nic jsem neviděla, a tam jsem omdlela. Probudila jsem se na studený zemi. Byl to blbý pocit, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu na olympiádě a fakt jsem sebou sekla. Ponižující... Nade mnou dřepěla mohutná paní a funěla mi do obličeje: "Dýchej, dýchej!", což nebyl můj problém, dýchalo se mi normálně... Do toho jsem zaslechla, jak druhá učitelka volá záchranku. Zamumlala jsem, že to nebude nutný a jestli můžu zavolat taťkovi. To bylo v tu chvíli moje jediné přání.
No, sanitka samozřejmě přijela. Jeden ze záchranářů na mě volal, ať se dívám a nastoupím do auta, zatímco já se široce otevřenýma očima a nataženýma rukama kráčela směrem po hlase (pořád jsem viděla jen černo). Pak mi ten chlap oznámil, že mám před sebou schody, tak ať vystoupám nahoru, a tam se mi roztemnilo. Lehla jsem si na nosítka, změřili mi tlak (moc nízkej) a chtěli mi píchnout infuzi (?), pročež si to po mém zoufalém dotazu, jestli to bude nutný, rozmysleli. Šíleně jsem se klepala zimou, tak mě přikryli dekou a cestou do nemocnice se mě vyptávali na rodný číslo a takový věci. Nebyli mi sympatičtí, zvlášť ta ženská ne. Jedna z trapných částí rozhovoru byla, když se mě zeptala na zdravotní pojišťovnu. Já (ještě trochu mimo): "Myslíte jako VZP...?" A ta žena pobaveně: "To se nás jako ptáš, nebo nám to oznamuješ? Haha." Tak to jsem radši nekomentovala... :D
Odvezli mě do nemocnice, do ordinace na dětský oddělení, kde byla příjemná doktorka, zase se mě vyptávala a já jí vyprávěla, dokonce jsem se párkát zasmála, a čekala jsem na taťku. Přijela mamka a odvezla mě domů, přestože už jsem měla na ruce nemocniční náramek se jménem - chtěli si mě tam nechat na pozorování o.O, kvůli tomu tlaku.

Doma jsem se najedla, taťka mi uvařil výbornou polívku (a pak ještě přivezl mandle ve skořici*), bylo mi celkem fajn, když jsem nemyslela na to, že jsem ten sloh nedopsala, všechny kolem nejspíš vyděsila a vůbec to tak pitomě skončilo. ¨

Chvíli na to přišel drahý (jel za mnou do nemocnice! :'( ) a dali jsme si kafe a ty mandle, bylo to tak hezký a dojemný... miluju ho. Venku jsme si dali i sprinta k nim domů, přestože jsem měla nařízeno pár dní bez fyzické námahy (skvělá reakce, když jsem mu to po tom běhu řekla O:D).

No. Napsala jsem po facebooku děkovnou zprávu Standovi, že mi přinesl věci do sanitky, a ať pozdravuje Anetu a chudáka paní učitelku. Prej ze mě byli dost vyhecovaný, byl prej hrozně rád, že jsem v pohodě 8).
Upřímně, udělali z toho trochu kovbojku, myslím, že i bez té záchranky bych to zvládla. :P Na druhou stranu, jsem vděčná všem, jak na mě byli hodní.

THE END.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kája Kája | Web | 21. března 2010 v 13:36 | Reagovat

Tak aspoň si budeš ty olympiády pamatovat podle zajímavých zážitků...
Napsalas to dobře, ale vyprávění naživo bylo o dost lepší. ;) (Hlavně ta reakce tvého drahého. :D)

2 wwwholka wwwholka | Web | 24. března 2010 v 16:41 | Reagovat

Jejda, ale hlavně že se Ti (téměř) nic nestalo a v té nemocnici si Tě naštěstí nenechali.:) A ty máš "chlapce"? Jakto že o tom/něm nevím? Ani v nejmenším jsem to netušila.:D:D

3 Terez Terez | Web | 29. března 2010 v 18:17 | Reagovat

wwwholka: jejda, jak se to mohlo stát? :D Myslím, že se o něm nezmiňuju poprvý, ale nejspíš jsem to poprvé napsala takhle otevřeně... Asi jo :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama